15. - 17. století
Renesance
Od obranných mohutných gotických staveb k reprezentativním palácům
Significant photo
Fotogalerie
Info text
Renesanční umění se zrodilo ve Florencii v okruhu vzdělaných humanistů na počátku 15. století, tedy v době, kdy v českém prostředí vrcholila lucemburská gotika. První renesanční tvarosloví se v Praze objevuje na samém sklonku 15. století na Pražském Hradě, jak dokládají pozoruhodná okna Vladislavského sálu Pražského Hradu či boční portál nedalekého kostela sv. Jiří.
Podstatou renesančního tvarosloví je znovuzrození - „rinascimento“ - antických forem na sakrálních i světských stavbách. Hlavním nositelem nového umění jsou architektonické řády, které vycházejí z antických dobových popisů a dochovaných staveb, a které svým charakterem a proporcemi určují vzhled celé stavby. První čistě renesanční stavbou v Praze je letohrádek Královny Anny, započatý Paolem della Stella v roce 1538 a dokončený Bonifácem Wolmuthem v roce 1563. Se jménem tohoto vynikajícího císařského stavitele jsou spojeny i další renesanční stavby na Pražském Hradě,
jako je Míčovna, varhanní kruchta v katedrále sv. Víta či Stará sněmovna ve Starém královském paláci. Obě posledně jmenované stavby představují - zcela v duchu o dvě generace staršího Vladislavského sálu - pozoruhodné spojení renesance a gotiky, která se zde stává výrazem kontinuity českého království.
Po polovině 16. století se renesanční styl stává běžným výrazem patricijských domů i šlechtických paláců, jak dokládají například dům U dvou medvědů na Starém Městě, arkádový dům Granovských ve staroměstském Ungeltu či sgrafity bohatě zdobené hradčanské paláce Schwarzenberský či Martinický.
Poslední dějství pražské renesanční architektury se odehrává za vlády Rudolfa II., kdy se vedle pozoruhodných manýristických a protobarokních staveb objevují mimořádně kvalitní formy vrcholně renesanční, které jsou unikátní ozvěnou dobových renesančních traktátů (viz např. portál do zahrady při kostele Panny Marie Vítězné na Malé Straně).
