Chruščovova kritika kultu osobnosti přinesla částečné uvolnění i do oblasti architektonické tvorby, kde se mělo napříště ustoupit od „zbytečností,“ tedy historizujícího ornamentu. Nová koncepce architektury přinesla pozoruhodné i velmi problematické výsledky. Z hlediska jednotlivých exkluzivních staveb se podařilo navázat na předválečnou tradici a vytvořit unikátní symbiózu mezi architekturou a uměleckou výzdobou. Jevištěm tohoto „znovuzrození“ české architektury se stala již v roce 1958 výstava EXPO 58 v Bruselu, ze které si československá expozice přivezla hlavní cenu a kterou dodnes připomíná z Bruselu přenesený pavilon restaurace v Letenských sadech. Nový „bruselský styl,“ vyznačující se jednoduchou architekturou, moderními umělými materiály, smělými tvary a výraznými barvami, se v Československu stal jedním z hlavních symbolů uvolněných 60. let. Architektura 60. let se vyznačovala velkým sebevědomím a – z dnešního pohledu možná až příliš provokativní – odvahou konfrontace moderních forem s historickým prostředím. Mezi nejvýznamnější architekty této doby patřil architekt Karel Prager, jehož hlavní stavby (Makromolekulární ústav na Petřinách či budova Federálního shromáždění vedle Národního musea) představují dobový koncepční i technologický vrchol, který dosahoval kvalit soudobé západní tvorby. Z dalších staveb je třeba zmínit pozoruhodně koncipovaný obchodní dům Kotva na náměstí Republiky (Manželé Machoninovi, 1971-75) či hotel Intercontinental, který za asistence nejvýznamnějších dobových umělců postavil při ústí Pařížské třídy Karel Filsak (1967-74). Tyto a další stavby dokazují, že domácí architektuře se po stalinské césuře podařilo až překvapivě rychle navázat na přerušenou linii architektonické tradice a invenčně
ji propojit s nejsoučasnějšími západními trendy. Invaze sovětské armády v roce 1968 a následná doba tzv. „normalizace“ znamenala náhlý konec tohoto slibného rozvoje a další, tentokrát ještě hlubší společenský i umělecký pád, kterému odolaly jen ojedinělé, avšak o to cennější pražské realizace (dům ČKD na Můstku a Hlavní nádraží manželů Šrámkových, obchodní dům Máj ateliéru SIAL).
Samostatnou kapitolu představuje výstavba sídlišť. Vedle „umělecké linie“ nové architektury se totiž od konce 50. let rychle rozvíjela i její průmyslová varianta, která v podobě prefabrikovaných panelových domů zaplavila historická města a stala se na dlouhá desetiletí jedinou možnou formou „rozvoje“ obytných čtvrtí. Až na malé výjimky (např. pozoruhodné sídliště Invalidovna v Praze 8) se tato výstavba vyznačovala malou nebo vůbec žádnou citlivostí k historickému organismu měst. Nejhlubšího dna dosáhla výstavba panelových sídlišť v normalizačních 70. letech, kdy se domy projektovaly podle linií jeřábových drah a kdy na výslednou podobu neměl původní autor návrhu už vůbec žádný vliv. Např. při výstupu z metra Roztyly i Chodov na jižním městě se před vámi otevře velice podobné sídliště. Není nijak složité si splést dvěře, které jsou od sebe stovky metrů daleko, protože půdorysně jsou obě sídliště podobné. Bohužel, právě v této době se stavělo nejvíce a dědictví panelových sídlišť tak představuje jeden z největších a v budoucnu jen velmi těžko řešitelných problémů současné Prahy.
Mezi velké přínosy Sametové revoluce můžeme řadit i zastavení asanace městské části Žižkov, kde mělo dojít k vybourání celé historicistní zástavby a výstavby panelákových domů uprostřed města. Některé bloky domů jsou asanované, ale revoluce celému záměru naštěstí zamezila.
