Komunistický převrat v roce 1948 rázně ukončil samostatný vývoj domácí architektury, která dosahovala v meziválečném období špičkové světové úrovně. Funkcionalismus byl označen za nebezpečný západní a kosmopolitní styl, kterého se architekti – pokud chtěli dále pracovat - museli veřejně sebekriticky zříkat. Jediným povoleným stylem se stal Socialistický realismus (který se rovněž vžil pod zkráceným názvem Sorela), který ve svých pompézních a těžkopádných historizujících formách vycházel ze sovětské architektury Stalinovy éry. Bílé elegantní stavby tak v obraze měst vystřídaly hrozivé věže, které měly navždy připomínat příslušnost Československa k Sovětskému Rusku. Z urbanistického hlediska se hlavním tématem Sorely stala široká třída, po níž mohou pochodovat průvody jásajících pracujících a velký shromažďovací prostor, na němž budou poslouchat projevy stranických vůdců. Realizace obdobných staveb většinou znamenala symbolické „podmanění“ města, v němž komunistická architektura chtěla záměrně přehlušit vše historické a tedy ideologicky nepřijatelné. Podle urbanistických představ z počátku 50. let měla obdobnou proměnou projít i Praha. Pro nové shromažďovací náměstí měly být
na Starém Městě demolovány bloky domů mezi Klementinem a ulicí Pařížskou, přičemž osou prostoru se podle jedné z variant měla stát vysoká věž vedle Rudolfina v místě dnešní Filosofické fakulty University Karlovy. Naštěstí se Praze těmto likvidačním plánům podařilo zabránit a jediná stalinistická věž, která byla v Praze v 50. letech postavena (dejvický Hotel International), byla soustředěným tlakem pražských urbanistů posunuta daleko za horizont panoramatu historického města. Nejviditelnějším zásahem do panoramatu města se tak stal monstrózní Stalinův pomník v ose Pařížské třídy, postavený s velkou slávou v letech 1952-55 a následně v tichosti ztržený v roce 1962. Jednou z mála ukázek kvalitní architektury této doby je hotel Jalta na Václavském náměstí v Praze, otevřený roku 1958. Jeho autor, architekt Antonín Tenzer, byl jedním z nejmladších a nejtalentovanějších architektů meziválečné éry. Při realizaci hotelu dokázal socialisticko-realistické tvarosloví kultivovat natolik, že průčelí stavby spíše než na Moskvu upomíná na ušlechtilou klasicizující architekturu soudobé západní architektury, jak ji známe například z pozdního díla francouzského architekta Augusta Perreta.
