Prague Minos Guide

Prague Minos Guide je pražský digitální průvodce využívající GPS navigaci v kombinaci s mapou a rozsáhlou encyklopedií pamětihodností, kde je kladen důraz na vysokou kvalitu obsahu.

CS | EN | FR | DE
DIGITAL GUIDE OBSAHUJE:
  • POI: 858
  • Reálie: 400
  • Trasy: 8
  • Související vazby: 4194
  • Fotografie: 2528
  • Počet stran textu: 348
pro média/press ke stažení
20. století

Komunistická éra

Čas nesvobody a totality v ČSSR
Významná fotografie
Popis

Dlouholeté období, které bylo zahájeno únorovým převratem roku 1948 a skončilo vypuknutím Sametové revoluce v roce 1989.
Komunistická strana výrazně využila své angažovanosti v odboji během války a skutečnosti, že Československo bylo z velké části osvobozeno sovětskými jednotkami. Z toho čerpala významný kredit, stejně jako v tom, jak se dokázala přiživit na poválečném vyrovnání se s německou menšinou. Toto vyrovnání se proměnilo v naprostou a nesmlouvavou averzi vůči všemu německému a adoraci všeho, co příslušelo "vítězům". Komunistická strana rovněž dokázala mistrně využít všeobecně levicově naladěného přístupu ke světu u poválečného obyvatelstva a také razatního způsobu vyrovnávání se s bývalou prvorepublikovou elitou, jakou prováděli sociální demokraté. Ti byli největšími proponenty znárodňování ve velkém a komunisté se mistrně na všech těchto faktorech postupně vyvezli k vrcholné moci. Zákonnou cestou a manévrováním dokázali dostat pod kontrolu nejdůležitější složky státního aparátu a díky jejich vlastnění vytvořili natolik vyhrocené politické klima, které je katapultovalo až na samý vrchol. Jejich nezákonným použitím se pak dostali až k únorovému převratu 1948, který zahájil období tvrdé totality a Československo přeměnil v lidově demokratickou republiku.
Nově ustanovený komunistický režim, byť kontroloval klíčové státní mechanismy, se potřeboval důrazně vymezit vůči existující či potencionální opozici. Proto byla zahájena promyšlená likvidace nekomunistické inteligence apolitické čistky podle vzoru stalinských procesů 30. let. Byly zřízeny tábory nucených prací, kam bylo internováno za dobu trvání režimu více než 22 000 nepohodlných lidí. Na univerzitách a i nižších vzdělávacích institucích byla zahájena extrémní ideologizace podle doktríny marxismu-leninismu, která vedla k odříznutí většiny nepohodlných jedinců od studia na vysoké škole a zároveń k výchově indoktrinovaných osob vyhovujících režimu. Vykonstruované procesy vedené zvláště nechvalně proslulým prokurátorem Urválkem vedly k zastrašení opozice (proces s doktorkou Miladou Horákovou, generálem Heliodorem Píkou) stejně jako k vyrovnání se s nepohodlnými členy z vlastních řad (proces

s Rudolfem Slánským).
Došlo rovněž k naprosté centralizaci hospodářství, které bylo budováno podle sovětského vzoru do systému "pětiletek", které převážně preferovaly těžký průmysl. Po smrti Stalina a Gottwalda, a zejména na sklonku 50. let, došlo k postupnému tání tuhého totalitního režimu. Postupné částečné uvolňování poměrů v 60. letech vedlo k rehabilitaci některých odsouzenců z předcházejícího desetiletí a došlo i k decentralizaci hospodářství, která přímo následovala krach poslední "pětiletky".
Tento proces vyvrcholil Pražským jarem roku 1968 a v osobě Alexandra Dubčeka a dalších se jednalo o pokus o tzv. socialismus s lidskou tváří. Tato naděje na všeobecné uvolnění poměrů však bylo radikálně ukončeno invazí vojsk Varšavské smlouvy 21.9. 1968. Brežněvův (předseda nejvyššího sovětu) kabinet tak reagoval na obavu z kontrarevoluce v Československu a radikálně ukončil jakoukoliv možnost na změnu poměrů.
V Československu se dostalo k moci normalizační křídlo, prezidentem se stal Gustáv Husák a byla zahájena tuhá normalizace. Došlo k řadě čistek a nastala vláda konformismu. Krize hospodářství se dále prohlubovala, ale pozice režimu byla s podporou SSSR ještě velmi silná. V průběhu 70. let docházelo k řadě pokusů opozice, z nichž nejvýznamější byla aktivita signatářu Charty 77, ale nejednalo se ještě o opozici politickou, nýbrž spíše o ideologickou. Samotné ideologické zakotvení komunistické strany už bylo poněkud vyprázdněno a její rámec fungoval spíše setrvačností a zároveň legitimoval vládnoucí komunistickou elitu.
Tato skutečnost se dále prohlubovala v 80. letech společně s prohlubující se hospodářskou krizí, čímž se vedení dostalo do poněkud slepé uličky, která vyústila v postupné opatrné uvolňování a toleranci k alternativám. Ruku v ruce s kompletním oslabením celého východního bloku a vznikem perestrojky v roce 1985 se nakonec postupně komunistický režim, jako petrifikovaná struktura, zhroutil sám do sebe. Stačil jediný výrazný úder v podobě propuknutí Sametové revoluce, který způsobil konec režimu. Den 17. 11. 1989 se vnímá jako symbolický konec režimu a dne 1.8. 1993 byl vešel v platnost zákon o protiprávnosti komunistického režimu.

Související témata

Certifikovaný partner
Provozovatel v Praze
Android Android Objednat průvodce
© 2009 - all contents
PAGE PROTECTED BY COPYSCAPE