9. - 13. století
Románské období
Období strohých kamenných staveb
Significant photo
Fotogalerie
Info text
Románská architektura je první z řady slohů, které spojujeme se vzestupem středověké křesťanské Evropy. Její strohé formy jsou velmi vzdálenou ozvěnou staveb antického Říma, který dal slohu i své jméno. Románskou architekturu tak můžeme mimo jiné vnímat jako živou spojnici mezi starověkem a středověkem, která přinesla vzdálenou ozvěnu antických forem i do zemí, které – jako Čechy - přímou zkušenost s antickým světem neměly.
Z hlediska dějin evropské architektury trvalo románské období poměrně dlouho, od doby Karla Velikého před rokem 800 až do 13. století. V českém prostředí nalézáme první ohlasy románské architektury jednak v 9. století (Velkomoravská říše), jednak na konci 10. století (přemyslovský stát). Pražské románské stavby spadají zejména do 11. a 12. století, přičemž mnoho z nich se dochovalo do dnešní doby. Nejtypičtější románsko stavbou byla rotunda – centrální kostelík, jehož kruhový půdorys může být odvozen z římského Pantheonu.
Dobrým příkladem takovéto stavby je staroměstská rotunda sv. Kříže, novoměstská rotunda sv. Longina či rotunda sv. Martina na Vyšehradě.
Jako monumentální rotunda byla původně koncipována i svatyně sv. Víta na Pražském Hradě, nejdůležitější sakrální stavba v Praze a předchůdkyně dnešní katedrály, která byla již na sklonku 11. století nahrazena velkou bazilikou. Podobu této královské baziliky si lze dobře představit na sousedním chrámu sv. Jiří, který si přes pozdější doplňky uchoval svou původní působivou atmosféru.
Význam Prahy v románské době dokládá velké množství dochovaných kamenných domů a paláců, které jsou dodnes ukryty ve sklepeních a pod pozdějšími fasádami staroměstských domů (viz např. dům pánů z Kunštátu a z Poděbrad čp. 222-I v Řetězové ulici). Právě v této době se rovněž do značné míry zformoval nepravidelný půdorys Starého Města, které je tak korunním svědkem specifického charakteru a překvapivého bohatství románské Prahy.
