Zdá se, že smělost Závišových plánů, jak s léty rostla, stejně jako jeho nenávist k římskému králi a jedovaté našeptávání dvora vzbudilo ve Václavovi představu, že se ho Záviš pokusí vyhodit ze sedla, aby mohl vládnout sám. Rozhodl se jednat dříve a předejít tomu. Proto pod záminkou nemoci odmítl Závišovo pozvání na křtiny jeho syna (velmi pravděpodobně upřímné), neboť se obával, že se ho chce zmocnit či ho zavraždit. A sám Záviše posléze pozval do Prahy k přátelskému jednání a rovněž křtinám. Záviš dorazil jen s malou suitou, ale s Václavem se nesetkal. Zradou byl jat na Pražském nádvoří v nerovném boji, kdy prý sám stál proti přesile 12 mužů a dva z nich zabil a několik zmrzačil. Byl vsazen do vězení, kde žil v ošklivých podmínkách. Vítkovci poté povstali v boji za svého patrona a nejlepšího mezi nimi. Země se tak stala zřídlem nepokojů. Václav
nařídil svému bratrovi Mikulášovi, aby se o povstání postaral. Potom odcestoval na cestu do Němec, kde se setkal s římským králem. Mezitím jeho bratr objížděl centra a pevnosti odporu Závišových přívrženců, maje s sebou Záviše v řetězech a vyhrožujíc jeho smrtí, když se nevzdají. Jeden po druhém se vzdávali, až zbyl poslední z nich, Závišův starší bratr Vítek v pevnosti Hluboká. Ten držel v zajetí bratra biskupa Tobiáše Čeňka. Vyhrožoval jeho smrtí, pokud se Závišovi něco stane. Epilogem této tragédie bylo nakonec hrůzostrašné divadlo, kdy byl Záviš předveden a po týrání a ponížení popraven před očima svého bratra. Jak praví kronikáři, bylo naostřeným prknem, kterým se popravovali prznitelé žen. Pravděpodobnější je, že se však jednalo o mnohem klasičtější smrt čepelí. Jeho bratr vzápětí sťal Čeňka z Kamenice. Tak skonal nejmocnější mezi Vítkovci.
